V dospívání zažila válku. I to je důvod, proč chorvatská umělkyně chce lidem rozdávat radost. Daří se jí to prostřednictvím jejích unikátních skleněných obrazů.

Gordana Turuk (44) se v roce 1974 v Ně-mecku narodila chorvatským rodičům, ale koluje v ní i krev maďarské babičky, navíc dětství prožila v Záhřebu. Hovoří šesti jazy-ky a dnes pendluje mezi Bratislavou, kde se před dvaceti lety usadila, a Prahou, kde v Dušní ulici otevřela galerii Gordana Glass. Od malička věděla, že se bude zabývat výtvarným uměním, ostatně není divu. Jako dítě koukala pod ruce tetě, umělecké sklář-ce, sešity měla pokreslené ze všech stran a  z  geometrie dostávala vždy výbornou. „I když jsem v matematice neexcelovala, měla jsem vše tak vzorně nakreslené, že to učitelé ocenili,“ směje se umělkyně, která dnes tvoří pod pseudonymem Gordana Glass.

V Záhřebu vystudovala gymnázium za-měřené na matematiku a informatiku, ná-sledně se chtěla vydat za svým uměleckým snem. „Jenomže přišla válka,“ vzpomíná se slzami v očích. „Museli jsme přežít. Nad vo-dou mě drželo vědomí, že z toho vyjdeme duchovně silnější. Materiální věci, které jsme ztratili, nebyly důležité. Hlavně, že jako rodina jsme po kupě.“ Do Bratislavy za láskou Než odešla za láskou do Bratislavy, vy-studovala ještě v Záhřebu textilní výtvar-nictví a na soukromé italské škole Callega-ri obor módní návrhářství. Stále ji to však táhlo ke sklu, k němuž si našla vlastní ces-tu. Když poprvé spatřila techniku lehaného skla, bylo jí jasné, že nalezla svůj sen, který do té doby hledala.

Uchvátil ji unikátní proces, při němž se obří skleněné desky vkládají do pece roze-hřáté na více než 800 stupňů Celsia. Rozta-vené sklo poté vtéká, tzv. lehá, do sádrové formy. Díky tomu je možné v něm tvořit. Gordana do něj maluje tekutým zlatem či platinou. „Byla to pro mě láska na první pohled. Nalezla jsem techniku, která mě okamžitě zaujala. Říkám, že můj ateliér je moje třetí dítě. Mám ho ráda jako své děti, přičemž každého miluji trochu jinak,“ tvrdí. Rozlehlý ateliér se dvěma obřími pecemi, do nichž může skleněné desky vkládat v jed-nom kuse, si vybudovala na okraji Bratislavy, kde je obklopena lesem a přírodou. Právě tam čerpá inspiraci. „Příroda a moje děti jsou mou největší inspirací. Stačí vyběhnout z ateliéru a nadýchat se vzduchu,“ líčí.

Žena je silná uvnitř Práce s těžkými skleněnými deskami je fyzicky náročná, a tak člověka napadne, jak s nimi křehká žena zvládne manipulovat. Na tuto otázku však pobaveně zatne bi-cepsy a vše je jasné. „Žena má být silná zevnitř. Tím, že jsem v životě něco prožila, jsem silná,“ podotýká s tím, že si stejně nese následky. „Bolí mě záda, mám vybočené dvě plotýnky, opero-vané koleno, zničený meniskus, tenisový loket,“ vypočítává zdravotní neduhy. Každé ráno cvičí jógu, chodí na dlouhé procházky se psem a teprve dokonale rozhýbaná při-chází do ateliéru. „V lese se nadýchnu, pak se zuji a jdu tvořit. Pracuji bosa, protože se potřebuji spojit se zemí a čerpat z ní energii. V botách jsem jen běžný člověk. Když se zuji, odosob-ním se. Poslouchám Vivaldiho a jsem ve svém světě,“ zasní se výtvarnice. Cesta ke splnění snu však byla náročná. Vyžadovala velké investice. A zpočátku bylo pro Gordanu velmi těžké se svých děl vzdát. „První dva roky jsem nebyla schopna nic prodat, nedokázala jsem je opustit.

V kaž-dém byl kus mě. Dodnes mám několik vý-tvorů, které nikdy neprodám,“ dodává roz-hodně. Šperkovnice pro královnu Její talent ocenily i světové osobnosti. Papeže Benedikta XVI. obdarovala zlatým křížem, monacký princ Albert od ní převzal plastiku koně, ománská princezna Sonja získala zlatou mísu. Vůbec největším oceně-ním pro Gordanu byla příležitost setkat se s britskou královnou, pro kterou vytvořila královskou šperkovnici. „Měla jsem tu čest setkat se s ní během její návštěvy Bratislavy.

Její vášní a srdcovou záleži-tostí jsou také interiéry. Svým kreativním uměním dokáže ze skla vyčarovat neotřelé interié-rové prvky i  samotný nábytek, který by si jen těžko někdo dokázal představit ze skla. Když má Gordana volno, jezdí se svými dvěma syny po světě. O svých cestách říká, že to jsou dárky pro její děti, které jim dají duchovní sílu. A ta čiší i ze samotné uměl-kyně, silná duchovní energie a láska. O tom jasně hovoří i můj zážitek. Nako-nec mi věnovala sáček s vlastnoručně vyro-benými malými sklíčky. „Není to dárek. Po-šlete je dál. Člověku, který je vám milý, nabídněte, ať si vezme jedno sklíčko. Rozdej-te je, a to poslední si nechejte pro sebe. Učiníte tak pár lidí šťastnými,“ dodává.